Povídka
Tento spor začal již před lety. Spor o svrchovanost, čest a slávu. O svobodu a vládu nad opačnou rasou. Již celá staletí proti sobě válčí rasa upírů a vlkodlaků. Tak stejní a tak jiní. Lidmi nenávidění ze strachu. Ze strachu, že se stanou kořistí mohutných tesáků vlkodlaka či obětí žíznivých zubů upíra. Nikdo nevěděl, odkud pochází. Mnoho odvážlivců vystoupilo z řad a pokoušelo se zabít upíra nebo vlkodlaka. A mnoho jich při tom zemřelo. Až se jeden vrátil živý. V rukou nesl kříž. Brzy potom začala spousta lidí nosit kříže a různé svěcené amulety. Obě rasy se musely stáhnout do ústraní. Do nejtemnějších částí světa…
Brzy začal obě rasy sužovat krutý hlad. Upíři žíznili po krvi, kterou neměli kde pít. Vlkodlaci každý úplněk hledali něco k jídlu. Cokoliv. Zbaveni smyslů člověka napadali vše, nač narazili. A během doby kdy byli opět lidskými bytostmi se zdržovali v blízkosti lidí. Protože dlouhou dobu nebyl spatřen žádný vlkodlak ani upír, lidé se přestávali bát. Rasa vlkodlaků se začlenila do života normálních lidí.
Upíři si zatím vybudovali v horách velkolepá sídla. Živili se krví zvířat, které lovili po nocích v hustých černých lesích obklopujících jejich obydlí. Ovšem, krev zvířat nemůže pro upíra stačit. Potřebovali lidskou krev. Krev tvorů, kteří je potupně zahnali do skrýší. Krev… Proto hlavní zakladatel rodu upírů vymyslel podlý plán.
V den úplňku se vraceli vlkodlaci do hlubokých lesů, aby lidé nezjistili jejich pravou identitu. Bylo tomu tak i tentokrát. Ale tentokrát je v lese čekala zrada. Ještě než vyšel Měsíc na obloze, vrhli se na nepřeměněné vlkodlaky upíři a odtáhli je na svá sídla, kde je zavřeli do kobek vybudovaných pod stavbami. Aby upíři vlkodlaky opět propustili, museli jim sehnat lidskou krev. Propustili pár jedinců a ti jim za několik hodin přivedli několik lidí. Upíři lidi zajali a vlkodlaci byli volní. Ale nemohli upírům zapomenout to ponížení. Tu ostudu.
Hlavní upír měl dceru. Nebyla nijak ošklivá a měla jedno přání. Chtěla poznat lásku. A proto se stala článkem pomsty. Vlkodlaci vyslali ze svých řad mladého chlapce, aby ji okouzlil. Upíří dívka se skutečně do mládence brzy zamilovala. Netuše, že je vlkodlakem se s ním potají scházela. V den úplňku za ní její milý přišel do hradu. Neopatrná zamilovaná dívka mu bez otálení otevřela dveře. V tu chvíli do zámku vtrhla celá horda vlkodlaků v brněních a helmách, se zbraněmi v rukou. Dívka nevěděla, co má dělat a brzy v mrákotách klesla k zemi. Za chvíli už o útoku vlkodlaků věděli všichni upíři ze zámku. Vlkodlaci postupně masakrovali každého upíra, kterého našli. Některým se podařilo uniknout v podobě netopýra a ti to rozhlásili ostatním upírům v okolí. Proti ozbrojeným vlkodlakům neměli šanci. Museli uniknout.
Tu noc bylo spatřeno nadměrné množství netopýrů, letících směrem na jih. Vlkodlaci se vrátili k životu normálních lidí. Mysleli, že zvítězili. Zvítězili nad rasou, která je ponížila a pak zbaběle utekla. Byli si jisti, že se již nevrátí. Svá brnění, helmy a zbraně odložili do skříní. Chtěli mít navždy památku na to, jak lstivě porazili upíří rasu.
Jak šeredně se spletli. Když se jednoho rána probudili, zjistili, že polovina dobytka, které ve vesnici chovali je mrtvá. A každé mrtvé zvíře mělo na krku dva krvavé otvory. Vlkodlakům bylo okamžitě jasné, že se upíři vrátili. A měli pravdu. Upíři se vrátili v plné síle i se zbraněmi. Zde opět začíná boj. Boj mezi rasou upírů a vlkodlaků. Lidé se znovu stávají potravou obou ras, slouží jako palivo, které je v boji žene vpřed. Cíl je jediný: vyhladit opačnou rasu! Kdo tedy nakonec zvítězí?
